Církev československá byla vyhlášena 11. ledna 1920 v Praze v chrámu svatého Mikuláše radikálním křídlem modernistického reformního hnutí římskokatolického duchovenstva v čele s ThDr. Karlem Farským. Karel Farský se stal zároveň prvním patriarchou této nové církve.

Patriarcha je nejvyšším představitelem Církve československé husitské. Její vznik a ustavení souvisely s obecnou duchovní situací na konci první světové války. Rok 1918 přinesl rozpad třistaletého habsburského soustátí a ustavení Republiky československé.

Obrozující se česká národní pospolitost pokládala za nevyhnutelné kulturně se odloučit od rakouského němectví, a pokud jde o náboženství i od neplodného katolicismu. Po marných pokusech modernistů dosáhnout reformy k obrodě zdejší křesťanské církve došlo v lednu 1920 k vyhlášení samostatné Církve československé CČS(H). Toto hnutí, vyvolané kněžími, nacházelo spontánní odezvu v obyvatelských vrstvách. Na jedné straně setrvávalo zde vědomí o potřebě a závaznosti tradice křesťanství, na druhé straně zklamání z mocenského katolicismu i pochyby o opodstatněnosti a spolehlivosti církevních postojů národnostních, sociálních a politických v minulosti či k soudobým problémům lidstva.

K základním tužbám této mladé církve patřil především požadavek zavedení českého bohoslužebného jazyka a svobody svědomí pro víru, jež by se nemusela zbavovat osobní myšlenkové angažovanosti (rozumu). Za stejně přirozené a žádoucí pokládalo se naprosté počeštění zdejší správy církve a její demokratizace – včetně aktivizace prostých věřících (laiků). Nadto zde působily již obrozenecké reminiscence na Husa a husitství.

Duchovní život CČS a její mohutná shromáždění začala sytit bohoslužebná liturgie Karla Farského a Zpěvník obsahující duchovní písně evangelického, katolického i vlastního původu; k němu byla přiřazena i první příručka pro výsluhu svátostí a obřadů (Agenda), jakož i základní věroučná vyjádření. Na ideovém a správním profilu této spontánně rostoucí církve pracovaly pak celocírkevní sněmy. V srpnu 1923 se sešel první z nich. Charakterizoval CČS jako církev Kristovu, Husovu a moderní, s hlavním úkolem „dokončit českou reformaci“ (husitskou a českobratrskou).

V r. 1931 bylo přijato Učení náboženství křesťanského pro věřící Církve československé, včetně vlastního Vyznání víry (kreda). Správa církve se ustavila třístupňově: Náboženskou obec spravují rady starších; obce se sdružují klasicky do diecézí, jimž v čele stojí volený biskup spolu s diecézní radou; život celku církve usměrňuje Sněm, resp. Církevní zastupitelstvo a Ústřední rada v čele s patriarchou.

Za druhé světové války nastával odklon od jistého náboženského liberalismu, vystřídaný těsnějším přimknutím církve k Bibli a jejímu poselství. Z principů „biblické teologie“, jak byla v ten čas blízká evangelickým církvím, zrodily se pak v r. 1958 Základy víry, přijaté sněmem v r. 1971 za věroučnou normu – spolu s doplněním jména církve o přívlastek husitská.